Poslouchám, ptám se…ne, nezažívala hádky rodičů, ani jesle v raném věku, v dětství žádná šikana, žádné trauma…se spolužáky vychází dobře….. ne, ani maminka nezažila jesle…..a to je na tom to to divné, vrací se dívka ke svému tématu, k těm snům, pokaždé znovu, krom hrůzy, prožívá v tom snu úžas – proč ji honí? Přece nic špatného neprovedla….

A jak naslouchám jejímu snu, náhle se mi vynoří vzpomínka: jsem malá holka v našem smíchovském činžáku a utíkám po schodech dolů, honí mne děti sousedů, německé děti, sápou se po mně, strhávají moji školní brašnu, křičí „blede Jude“, kopou mne…

„A co prarodiče?“ ptám se klientky. „Co dědeček a babička?“ Dívka žasne: „No to bylo přece už dávno, za války… oni jako Židi byli pronásledovaní a v koncentráku a tak…vy myslíte, že od toho mám ty noční můry?“

Jiný příklad: kolega psychiatr za mnou posílá svého pacienta vysokoškoláka, pro deprese. Pozvu jej a vidím, jak mladý muž budí pozornost na první pohled i na první dotek. Přichází v džínech natolik odraných a děravých, že tím překonává i nejsmělejší kreace pouliční, a jeho ruka při podání se mi zdá zraněná… Sleduji potom, když vypráví, historii sebezraňování.

Ale ne, sebezraňování není záměr, říká student, záměr přece je vyhrávat nad nebezpečím. A když člověk jezdí na kole s kopce přes lesní výmoly, a střemhlav na lyžích a na motorce, zraněním se občas nevyhne… ale ze všech odřenin a zlomenin se nakonec vyléčí. A vždycky znovu přežít, o to přece jde, o to přežití! Dokázat si to!

Tento mladý muž vidí logickou souvislost docela otevřeně: jeho maminka celý život strádá různými bolestmi těla, pro které medicina nemá jasné vysvětlení. Jakoby jí někdo působil různá zranění, ale to se samozřejmě neděje. A její maminka, tedy jeho babička, říká mladý muž, ta byla za války ukrývané dítě. Ukrýval ji sedlák, ve stáji mezi koňmi, malá holčička si stále musela dávat pozor na koňská kopyta…

Mladý muž je chytrý, logická souvislost mezi osudy tři generací se mu zdá zřetelná. Jakoby dodatečně něco konal pro svoji matku či spíše babičku. Jakoby za ně překonával ta nebezpečí, ta rizika, která si ale musí napřed sám navodit… Ale není to až moc jednoduché, moc troufalé vysvětlení? A proč potom ho trápí ta deprese?

Nemáme všecky odpovědi hned po ruce, ale máme naději, že terapie postupně pomůže odstranit příznaky. Zvu mladého muže do terapeutické skupiny pro generace po Holocaustu.

Dáváme si pozor, abychom souvislost mezi pronásledováním rodičů a prarodičů a starostmi či trápením dalších generací neviděli až příliš snadno, zjednodušeně. Nicméně, ta souvislost mezi osudy generací je podepřena i argumenty biologickými, změnami epigenetickými, změnami dědičných informací. Potomci traumatizovaných lidí (ale i živočichů tzv. nižších) si ve své tělesné paměti odnášejí zprávu o možném nebezečí, a ta zpráva by je měla ochránit.

Jenže naše klienty ta zpráva (možno-li to takto pochopit) všelijak bolí, trápí, znepokojuje, nedá jim spát. To, co bychom jim při terapii rádi poskytli, není jen intelektuální vysvětlení, přijetí rozumem. Rozum nestačí. To, co terapie poskytuje, se také velmi těžko vysvětluje pouze rozumem. Terapie poskytuje prožívání, někdy i opakované, obsahuje korektivní prožitek, jakési odpuštění sobě i osudu, sebepřijetí a radost ze sebe mezi druhými lidmi. To se neděje pouze skrze intelektuální porozumění, ta proměna se děje podobnou cestou, jako původní poškození vznikalo, totiž skrze prožívání celé bytosti včetně těla, smyslů, skrze prožívání nejlépe opakované.

Na původním poškození se (krom dědičnosti) podílela také komunikace nevědomá, řeč těla: jak si tatínek mlčky schovával tetování, jak maminka při některých slovech náhle vzdychla a zmlkla, jak rodinný dialog některá témata cenzuroval, jak se doma šeptalo a zatahovaly se záclony, abychom něco na sebe neprozradili… ale co?

Takovéto zprávy děti přijímají zprvu jako samozřejmý svět, teprve později si zvědomují jejich mimořádnost, zvědomují si ji skrze intelektové poznání. Ta součást přijatá v dětském věku skrze smysly zůstává rozumem nedotčená, organismus se ji snaží vyloučit jako každý škodlivý prvek, ale chybí nástroj, jazyk, způsob zbavení se – jiný způsob než nemoc nebo porucha.

Tehdy psychoterapie takový jazyk hledá a nabízí. Především královskou cestu výkladu snů, ale také kresbu, malbu s interpretacemi ve skupině, dále hraní rolí, kdy jedinci se vciťují vzájemně do pozice toho druhého a objevují přitom lépe i svoji vlastní, skupinový dialog…. Terapie může vycházet z rozumového poznání, ale ubírá se cestami smyslů, až po úroveň nezvědomovanou, terapie často užívá jazyk těla – a tím navazuje kontakt s událostmi z dětství, s časem před rozumem.

Trauma zasahuje člověka přes generace, do třetího a čtvrtého pokolení, ta další pokolení dosud nejsou na světě a přáli bychom jim zdraví, vysvobození z tohoto koloběhu. Existuje naděje – předpokládá respektování zvláštních potřeb generací takto zraněných, a zejména péči terapeutickou.

To jsou slova mnohých mých klientů z té tzv. druhé a třetí generace, kteří naslouchali vyprávění svých rodinných příslušníků a i když sami tyto útrapy neprožili, jejich vyprávění zaselo do srdcí i duší mnoho strachu, obav a nejistoty.

Často se jako psychoterapeut setkávám s nešťastnými lidmi, kteří chodí z nejrůznějších důvodů k lékaři a ten jim s výčitkou v hlase řekne, že přece nemají důvod myslet na válku nebo se obávat likvidace svých rodin, protože „holocaust je přece tak dávno, že už to všichni zapomněli…“

Nezapomněli. S pocitem strachu z násilí, s nedůvěrou vůči neznámým lidem i situacím se potomci přeživších holocaustu narodí. Je jen otázka jejich pevné vůle, když nedají po většinu svého života na sobě nic znát. Kdo má ale možnost nahlédnout do rozbolavělých duší i srdcí blíž a hlouběji – cítí a vidí, jak hluboký je poděděný strach o život. Jak velká je nejistota z pevných citů, jak velké jsou obavy ze zvládnutí náročnějších úkolů – aby tzv. splnili, co od nich jejich nadřízený očekává.

Malá sebedůvěra, všudypřítomný strach a velká nedůvěra. To jsou tři veličiny, které provází jako nezničitelné dědictví druhou a třetí generaci přeživších. A vůlí se tyto emoce dají pouze mistrněji zakrýt, nikoliv zlikvidovat.